Znáte to Schwarzeneggerovo typické „Já se vrátím“? Pro fanoušky například zde. V jednom nejmenovaném filmu Arnoldovi pohotově odpoví Bruce Willis: „Už ses navracel dost“. A protože to zní lépe v angličtině, uvedu rovněž odkaz.

Důvod, proč to zmiňuji – podobná slova často slýchám od investorů. Typická situace: na akciové trhy přichází období vysoké volatility, investor prodává svoje akcie či akciové fondy a pronáší „já se vrátím“. Hodlá nakupovat akcie později, poblíž dna. Tehdy, až se „zlepší počasí“ nebo se „to vyřeší“. Na první pohled logický plán.

Jenže má to jednu vadu na kráse. V drtivé většině případů plán nefunguje, neboť trh investora překvapí. A pak jej překvapí zas a znova. Investor se vrací tak dlouho, až mu ujede vlak. Nakonec nakoupí akcie za mnohem vyšší cenu, než plánoval. Po nějaké době zjistí, že by udělal mnohem lépe, kdyby období vysoké volatility zkrátka vyseděl či prospal.

Ovšem existuje i druhá, ještě horší možnost: investor se nevrátí vůbec. Poté, co mu ceny akcií utečou nahoru, přesvědčí sám sebe, že další krize je za rohem. Rozhodne se dál čekat. Bohužel krize nepřijde jen kvůli tomu, že si to investor přeje. Rostoucí (býčí) trh může trvat potenciálně velice dlouho. Ten poslední, který skončil letos v březnu, trval jedenáct let. Navíc burza má svou vlastní logiku, která nám čas od času může připadat jako z jiného světa. Pamatujete, jak celé zástupy analytiků předpovídaly, že pokud v amerických prezidentských volbách zvítězí Donald Trump, zažijí akcie prudký pád? Skutečnost byla přesně opačná.

Na následujících řádcích si ukážeme, proč snahy o časování trhu v drtivé většině případů selhávají. A proč se této extrémně těžké disciplíně nevěnují dokonce ani nejlepší investoři typu Warrena Buffetta nebo Petera Lynche. Zmínění pánové vědí moc dobře, že časování trhu závisí na štěstí. Spoléhat na něco tak přelétavého není zrovna racionální strategií. Nyní ale konkrétně.

Podívejme se na následující graf od J.P. Morgan Asset Management:

Graf ukazuje, jakého ročního výnosu (p.a.) by za určitých podmínek dosáhl investor ve dvacetiletém období 1999–2018. Půjdeme zleva doprava:

  • Pokud by investor dne 1. ledna 1999 zainvestoval do amerických akcií a držel svou investici bez jakýchkoli zásahů až do konce roku 2018, dosáhl by výnosu 5,6 % ročně. Jeho původní investice v objemu 10 000 dolarů by dosáhla hodnoty 28 260 USD. Pohodlně by tak překonala americkou míru inflace, která v daném období činila 2,2 %.
  • Pokud by investor nějakým způsobem zmeškal 10 nejlepších dnů na burze, to znamená dnů, kdy americké akcie v uvedeném období zaznamenaly nejvyšší jednodenní nárůsty, dosáhl by výnosu 2 % ročně. Tedy zhruba na úrovni inflace. 
  • Pokud by investor promeškal 20 nejlepších dnů, dosáhl by už mírně záporného výnosu.
  • Pokud by zaspal 30 nejlepších burzovních dnů, byl by výsledek frustrující: minus 2,4 % ročně

Skvělá ukázka toho, jak burza funguje. Investoři na ní dosahují výnosů velice nepravidelně, přičemž často rozhoduje jen několik málo dnů. Následující scénář je dobře známý mnoha investorům po celém světě: Držíte akcie či akciové fondy a dlouhé roky nevidíte výsledky. Třeba se podíváte po třech či pěti letech a vidíte červená čísla. Poté ovšem přijde několik mimořádně dobrých dnů, díky kterým dosáhnete solidního celkového výnosu.  

Mnozí investoři se ve skutečnosti na stav svého investičního portfolia dívají mnohem častěji. Výjimkou není ani každodenní sledování. Takové chování přitom není racionální. Lze to přirovnat situaci, kdy si jako vlastník nemovitosti každý den pozvete na kafe odhadce, který vám sdělí aktuální tržní cenu vašeho domu či bytu.

Prosím povšimněte si, že náš investor zainvestoval v poměrně nešťastnou chvíli, na začátku roku 1999. Tehdy se na americkém akciovém trhu odehrávala jedna z největších spekulativních mánií všech dob. Investoři ve druhé polovině devadesátých let dosahovali vysokých a zdánlivě snadných výnosů. Toto období dnes označujeme jako bublinu technologických akcií. Ještě v roce 1999 akcie výrazně rostly, nicméně v dalších třech letech neznaly jiný směr než dolů a ještě níže.

Co tím chci říct: To nejlepší, co může investora potkat je, že zainvestuje v období relativně nízkých cen akcií. Jinými slovy, v období pesimismu. Rok 1999 pesimistický rozhodně nebyl. Právě naopak. Americké akcie měly za sebou několik velice silných let. Média byla plná optimismu a příběhů o úspěšných investorech či spekulantech (Barbra Streisand!). Každopádně důležité je zdůraznit, že přestože náš investor nakupoval akcie poblíž vrcholu, stále dosáhl na dvacetiletém horizontu solidního nadinflačního výnosu.

Zrekapitulujme si náš důležitý dílčí závěr: o výnosech z akcií rozhoduje typicky jen několik málo “hvězdných” dnů.

Možná si teď říkáte, že klíčem k investičnímu úspěchu je trefit zmíněné hvězdné dny a vyhýbat se dnům neslavným. Problém je v tom, že akcie mají jednu velice nepříjemnou vlastnost. Jednoduše řečeno: nejlepší dny mají tendenci být velice blízko těm vůbec nejhorším. Když se znovu podíváme do našeho grafu, najdeme konkrétní číslo: šest z deseti nejlepších dnů se objevilo během dvou týdnů od nejhorších poklesů.

Zmíněnou vlastnost jsme pozorovali i během současného medvědího trhu. Dne 11. března letošního roku zažily americké akcie nejhorší den od burzovního krachu v roce 1987. Poklesly o deset procent. Hned následující den ovšem zažily nejlepší den od finanční krize 2008. Hezky to zachycují mediální titulky.

11. březen: velice ošklivý den
12. březen: svět nekončí

Jestli si stále myslíte, že jste schopní trefit nejlepší dny, a vyhnout se těm nejhorším, případně že jste schopní trefit dno akciového trhu, čtěte prosím dál. Vrátíme se do období bezprostředně po finanční krizi 2008. Pomůže nám další graf, sestavený na základě dat agentury EPFR Global.

Graf ukazuje přílivy finančních prostředků do dluhopisových (oranžová) a akciových fondů (modrá). Přesněji řečeno, v některých letech ukazuje odliv. Co je evidentní: Investoři se do akciových fondů vraceli zejména po roce 2012. Mnozí ještě mnohem později.

Dnes, s výhodou zpětného pohledu víme, že americký akciový trh dosáhl dna 9. března 2009. Od té doby se akcie nadechly k jedenáct let trvajícímu růstu. Přirozeně přerušovanému několika korekcemi. Proč se ale investoři vraceli tak pozdě a pomalu?

„Byl jsem příliš vystrašený“

Poslední finanční krize, kterou dnes nazýváme Velkou recesí, byla mimořádnou událostí. Jednalo se o nejhlubší hospodářskou recesi od „Velké deprese“ třicátých let minulého století. V průběhu roku 2008 nastalo období, kdy se mnozí lidé oprávněně ptali, jestli ještě zítra budou vydávat bankomaty peníze. Globální finanční systém se prakticky zhroutil, a byl stabilizován jen díky mimořádnému úsilí centrálních bank a vlád. Americké akcie poklesly ze svého vrcholu na dno o více než padesát procent.

Není se čemu divit, že poté, co ceny akcií začaly v březnu 2009 svižně růst, mnozí investoři dospěli k závěru, že se jedná o krátkodobou záležitost, která bude brzy vystřídána ponorem do ještě černějších hlubin. Heslem dne se stala „recese s dvojitým dnem“ (double dip recession), viz graf z Google Trends.

Obavy z další recese vládly letům 2010 a 2011. Ekonomická situace rozhodně nebyla dobrá. Globální ekonomika se z finanční krize zotavovala extrémně pomalu a nerovnoměrně, míra nezaměstnanosti zůstávala vysoko, a samotný pomalý růst…zpomaloval. Tehdejší náladu dobře zachycuje článek v deníku The New York Times ze dne 14. srpna 2010, s názvem „Dvojité dno? Zlomový okamžik může být blízko“.

Mimochodem ekonom Nouriel Roubini, který finanční krizi 2008 jako jeden z mála předpověděl, dne 20. května 2010 vydal další prognózu. Cituji: „Jsou zde určité části globální ekonomiky, které jsou aktuálně ohrožené recesí s dvojitým dnem. Od této chvíle předpokládám zhoršování situace.“ 

Připomeňme, že v roce 2012 přišel další strašák, který mnohým nedopřál klidný spánek: evropská dluhová krize. Nejednalo se přitom zdaleka jen o Řecko. Investoři brzy začali pochybovat o udržitelnosti a životaschopnosti samotné evropské jednotné měny, eura. Celkově vzato byly první  čtyři pokrizové roky, 2009-2012, pro investory děsivé. Není překvapivé, že se do akcií vraceli s takovým odstupem.

A teď ta špatná zpráva, která nám ukáže, proč je investování psychicky tak náročné. Uvedeme poslední graf, tentokrát ukazující vývoj cen amerických akcií od března 2009, kdy dosáhly dna, do konce roku 2012.

Zdroj: Morningstar

Akcie v daném období vzrostly o víc než 100 %. Přirozeně se nejednalo o hladký průběh, byly tam dvě nepříjemné korekce. Nepříjemnost nebyla daná samotnou hloubkou poklesů, ale tím, že oba v investorech vyvolávaly nepříjemné a příliš živé vzpomínky. Mnohým se v té době honilo v hlavě něco na způsob „to bude nejspíš další krach“. Na ten si ovšem museli počkat řadu let. Konkrétně do března 2020.

Správná cesta? Jednoduchá, a přesto tak náročná

  • Prosím vyslovte nahlas větu: Jenom lháři nakupují akcie na dně. Pokud je to nutné, opakujte si větu ráno i večer, několikrát za sebou. Až jí uvěříte, budete na nejlepší cestě stát se úspěšným investorem.
  • Všudypřítomný strach a pesimismus je největší přítel investora. Čím strašidelnější mediální titulky, tím levnější akcie. Čím větší krize, tím větší investiční příležitosti.
  • Bod číslo dva neplatí pro následující situace: jaderná válka, zombie apokalypsa, pád meteoritu, zmrtvýchvstání Lenina
  • Jediné, v co může inteligentní investor doufat je, že bude schopen nakupovat akcie na jejich cestě dolů. Co myslím tím „bude schopen“ – když nakupujete něco, co míří dolů, bolí to. To je důvod, proč je tak málo Buffettů.
  • Komentář k dnešní tržní situaci (pandemie koronaviru). Historie nám naznačuje, že v době, kdy si v médiích budeme číst dobré zprávy, budou ceny akcií už mnohem výše. Pokud tedy investoři s nákupem akcií čekají – až se situace zlepší, až nákaza ustoupí, až vyvineme účinnou vakcínu – mohou být potom nemile překvapeni. V té době už pravděpodobně budou nakupovat mnohem dražší akcie.